Goverla je nejvyšší hora ukrajinských Karpat. Vládne výšinám a proto je odevšad vidět, tedy zatím jsme jí nikdy neviděli celou. Vždy jen část oddělenou mraky. Buď shora vrcholek nad oblaky, nebo její hřbet a vrcholek nikoliv.

    Podle plastické, značně ohmatané mapy, co visí na chatě ve společenské místnosti hned vedle patriarchy Vladimíra, existují asi tři cesty do sedla k vrcholovým partiím Goverly. Snad nás štěstí ani technika neopustí!

    Vyzbrojeni vědomostmi, kudy a kam a odhodláni jednou z cest se dostat až na vrchol, vyrážíme za rozbřesku - hned po snídani - do zamlženého údolí. Kdybychom uměli létat, tak stačilo uletět takových 25 km vzdušnou čarou a byli jsme na vrcholku, který je dnes vidět, ale zase nevidíme okolní masivy spící ještě v bílých oblačných peřinách.

    Známou cestou do Lazeščiny. Tam zastavujeme na tržišti. Kupujeme chléb a nějaké drobnosti. Je to typické městské tržiště, kam se od rána sjíždějí všichni, aby prodali a nakoupili. Paradoxní, je na celé věci to, že stánky jsou nalepeny přímo na budově Univermágu - nákupního střediska, které ale zeje prázdnotou. Prodává se zde hlavně všechno. Od zeleniny a ovoce, přes pečivo, kosmetiku, drogerii, spotřební zboží až po drobná zvířata. Jsou vidět rozdíly mezi jednotlivými krámky. U nezbytného zboží stojí nakupující. Poklid vládne celému prostranství, žádné vyvolávání, žádné hádky až do chvíle, kdy se ze zadního traktu začne ozývat reprodukované disko tamní provenience “...zima, zima, zima choladnája...”

    Za mostem přes Tisu odbočujeme vpravo. Silnice se nám doslova ztrácí před očima. Ještě než opustíme poslední chaloupky, nacházíme raritní “výmol”. V duchu se omlouváme všem našim cestářům, že jsme je kdy hanili. Výmol, naplněný vodou, připomíná pochybení zeměměřiče při vyměřování rybníka. I rozměrově to vypadá spíše na stavbu, než na samovolnou “oděrku”. Vždyť po krajích šestimetrové vozovky zbývá po stranách sotva půl metru, čehosi, co vdáleně kdysi připomínalo asfalt. Navíc doprostřed někdo vtipně vysypal náklad s různorodým kamením. ( Později zjistíme proč.) 

    Následuje ještě půlhodinka jízdy po “silnici” a jsme u mýta. Klasická pomůcka všech bývalých monarchií pro výběr daní a kontrolu pohybu poddaných. Dřevěná brána, zdobená ornamentální řezbou, přiměřeně vysoká, aby projely i velké náklady se dřevem. Hned vedle ní roubené stavení rovněž ozdobené řezanými ornamenty. U závory stojí mladík za motorkou s postranním vozíkem, která podle vzhledu prošla celou frontu až do Berlína. Polykajíc darované pivo vpouští celou výpravu bez problému do rezervace.

    Protože je po dešti a oblačnost se protrhává, vítá nás i svěží vzduch vonící po osení a pryskyřicí. Přijíždíme k rozcestí, kde se dáváme vlevo, tou delší cestou podél jednoho z mnoha potůčků. Potkáváme dřevorubce, volně se pasoucí klisnu s hříbátkem i koně k tahu okšírované postroji s chomouty, pasoucí se opodál. Cesta se klikatí poměrně širokým údolím. Přejíždíme několik můstků a na dalším rozcestí, kde přitéká jiný potok se dáváme opět vlevo.   Ještě než se cesta přeměnila ve svérázný horský terén, objeví se v protisměru osobní auto. “Není to Volha?”, “Je to Volha! - a jede.” Zdravíme se, bezúhony míjíme a přijíždíme ke třem chatkám stojícím podél lesa na okraji nevelké paseky. Chat tu není mnoho oproti našim Krkonoším. Jedná se převážně o turistické základny - levné noclehárny s minimálním komfortem, ale důležité je, že je kam složit hlavu, když začne psí počasí a to tu je každou chvíli. 

    Hned první den jsme brali na naši chatu dost unavené manžele, kteří promáčeni až na kost a utrmáceni odpočívali v dešti na kamení a to ještě nevěděli, co je čeká za cestu k nejbližší chatě. Byli rádi, že jsme jim zastavili. Ona byla porodní asistentka a on stavební inženýr, projektující vodní elektrárny. Ale to jsme se dostali ve vzpomínkách až na samý začátek naší expedice, teď však sledujme cestu vzhůru.
 

    Údolíčko se uzavírá a začíná stoupání. Prohrabáváme se volně loženými balvany. Suzuka a Aro kufrují, tak na ně čekáme a když jsme zase všichni, očekává nás necelých dvě stě metrů překvapivé stoupání na začínajícím hřebeni. Asi o padesát metrů výše ve strmém svahu jsou ale vyvrácené smrky, které nejdou objet. Volíme tedy zřejmě zapomenutou a dlouho nepoužívanou cestu podél potoka. Zatímco stojíme a čekáme jak dopadne průzkum další varianty naší cesty, Mercedes nám mizí v bujném podrostu. Cesta je čím dál tím užší a zleva je strmá stráň a potok co chvíli přelévá svoje vody blíž a blíže ke srázu. 

    Ovšem, ještě jsme se nedostali k charakteristice takového horského potůčku. On si to šine hezky svižně dolů a sune před sebou moc a moc kamení. Rozemílá je postupně na menší a menší a z toho nejmenšho dělá písek. No ale sem tam , vlastně na každém metru své cesty se mu připlete do cesty balvan. Většinou si s ním neví rady, když má málo vody, ale při vydatném dešti, když zesílí jeho proud, namíchnou ho překážející balvany a odstrčí je stranou.

    Přes takové balvany teď průzkumničí Mercedes. Popis jeho cesty z vysílačky je chaotický. Skládá se z povelů, které dává spolujezdec řidiči: “Vlevo - vpravo - je pod kolem - jsme na něm do pr....ava” a podobně. Mercedes se odmlčel a nereaguje na vysílání. Asi po pěti minutách slyšíme, že se vrací, protože “cesta” končí u strmé skály, u jejíž paty je neprůjezdná tůň. No a aby to naši průzkumníci neměli tak lehké, tak nazpět musejí asi 200 metrů couvat, protože se není mezi balvany kde obrátit.

    Tak skončila první alternativa, původně měla být delší a méně náročná. Mapa ze které jsme ráno četli byla asi aktuální v pionýrských dobách pětiletek, nebo jsme se dívali do jiného údolí, kde asi cesta doopravdy vede. Co naplat, obracíme. Přes kamení a mostky k minulému rozcestí, kde jsme byli před dvěma hodinami.

    Tady to vypadá lépe. Cesta se rozšiřuje a dokonce jsou tu i nějaké chalupy. Nacházíme vlevo stanový tábor s dětmi ze všech končin světa. Máváme na sebe, ale nestavíme, protože náš cíl je ještě v nedohlednu. Projíždíme krkolomnou cestou až k velikému spoře porostlému svahu. Cesta po něm stoupá přímo vzhůru. Vyjíždíme po úbočí a za námi se čím dále, tím více otevírá pohled do krajiny. 
 

    V příkrém úvozu stavíme. Za naší Nivou je již jen Defender. Vystupujeme z vozů a pomáháme Mercedesu, vlastně se jen díváme na jeho těžkou práci. Nezasvěcenému pozorovateli by se zdálo, že se vyžívá v překonávání podélných a příčných stružek a rygolů. Není tomu tak! To on tam vždy jen zapadne, ale povětšině se vyhrabe, někdy i s pomocí lana. Ale teď je na co koukat! Vytažené lano a hledá se pařez, protože jsme sice v kopci, ale po těžbě. Postupně to zkou-šejí napodobit další posádky, ale nevede se. Mezi tím Defender, nezvyklý čekat hledá jinou cestu avšak při nepříliš šťastném otáčení v úvozu zůstává viset na břiše a když se konečně uvolňuje, tak z něj teče nafta jako z ropné věže společnosti “Juing Oil”. Odejel dolů opravovat. Tak odpadl první vůz. Cestou mu kromě nafty vytekl i olej ze servořízení a pro jistotu, aby nejel do opravny jen tak s něčím utrhl tlumič. Inu Paříž - Dakar, kterou tento vůz absolvoval je něco jiného! Pískem si nádrž neprorazíš! 

    Kopec je nad síly i dalším vozidlům. Samozřejmě, že se zde nebere zřetel na chuť jednotlivých posádek zdolat zbylých několik kilometrů. Valná hromada se usnesla, že kdo to chce zkusit, ať si to s Goverlou rozdá a kdo nechce, zůstane zde mezi pastevci a kravami a počká na výsledek zápolení s horou. Mercedes, než ostatní zjistili, že nepojedou, měl před námi již asi kilometrový náskok a dostal se za hranici horního lesa, takže nebyl vidět, ale slyšeli jsme ho všichni. Byl to zvuk, jako když dřevorubci co chvíli přidávají plyn aby pokáceli další strom, pak chvíli nic a zase. To už se nedá nazvat jízdou, ale přískokem vpřed. V našem případě to bylo i příplazem vpřed. 

    S Nivou jsme museli všechny objet a dát se do práce. Ano, čtete dobře. Je to práce, jako v kamenolomu. Do úmoru do kopce tahání lana, kotvení, podkládání kol a stále nahoru dolu ztěžklým terénem, že jsme toho měli za chvíli plné zuby. Nejhorší je být odkázán sám na sebe, bez vystřídání, bez přestávky, poháněni myšlenkou, že už je to jen kousek a jsme na vrcholu.
 

    Kdepak jsou ostatní vozy?. Jakoby jich vůbec nebylo! Zůstali jsme sami s věrnou přítelkyní, která byla sice těžká jako cent, ale stále ještě měla sílu a chuť popolézat vzhůru k vrcholkům, které se zdály být až na nebesích. Horší to bylo s přítelem navijákem. Museli jsme ho neustále chladit aby se nespálil jeho motor. Daly se na něm opékat buřty. Byl by vhodnější silnější ale zároveň by to chtělo rolny, které, bohužel ostatní navijáky měly, ale my ne.

    Mercedes si před námi stále udržoval náskok necelý kilometr, ale výškově takových 350m. Chvíli kufrovali oni, chvíli my.

Nakonec nám došel i druhý kanistr s vodou na chlazení navijáku a navíc jsme dorazili do místa, kde nám nestačilo ani lano na přitažení. Dvacet pět metrů je dost, ale teď bylo krátké. Nebylo za co ukotvit.

    Kdybychom podnikli výpravu za suchého počasí, svah by Niva zdolala bez obtíží. Teď tu stála ve svahu asi 35 stupňů, klouzajíc po blátě, co jej nahrnula voda při ranním dešti a které připomínalo dětskou stolici.

    Opouštíme jí se smutně svěšenou zablácenou vlajkou a pokračujeme pěšky na pomoc posádce Mercedesu. Rádi nás vidí. Společně pak zdoláváme tu část Goverly, kde by se každému líbilo.

    Krásné louky poseté pasoucími se ovcemi a krávami. Sem tam nějaké stavení a zase další sedlo a louka mezi lesy. Projíždíme lesnatým sedlem s rozsáhlými blaty a pak stoupání žlebem do příčného sedla. Pozoruje nás pár pasoucích se krav se zvonečky na krku, spíš ještě jalovičky. Jsou tak zvědavé, že si přicházejí prohlídnout interiér vozu.

Les se rozestoupil a my jí spatřili, ale zase neměla hlavu. Tajemně zahalená závojem oblak - Goverla.

Podle mapy stojíme asi osmdesát metrů pod vrcholkem. Na pozvolném travnatém úbočí, sem tam porostlém smrky, se pasou v dálce koně.

    Husté mraky se začínají spouštět až na louku na které stojíme. Uděláme tedy ještě pár snímků a sjíždíme přes blata do údolí.

    Cestou navštívíme pastevce v kolibě , kde dostáváme čerstvou vurdu, což je základní surovina pro výrobu ovčích sýrů. Je to sladká a na jazyku hladká bílá poživatina, kterou znají jen horalé, protože se během několika hodin změní v sýr.

    Přesedáme do Nivy. Ta radostně zatřepe vlajkou, jen co se rozjedeme. Ale nejde to tak rychle, mohli bychom v zatáčkách zapadnout do rygólů, kterým jsme se až doposud vyhýbali.

    Dole pod posledním kopcem na nás ostatní již netrpělivě vyhlížejíí. Vyprávíme zběžně, jak to nahoře vypadá.

    A již se blížíme ke stanovému táboru. Niva si plete cestu a jede přímo k brodu, asi zchladit naviják. Necháváme jí ať si dělá co chce, zaslouží si to.
 

“Ale ouha”! Za brodem s hladinou sotva po nápravy je velikánská louže, jako slepé rameno řeky. To ovšem netušíme. Správný instinkt Nivy nás vede na sotva tušenou cestu utopenou v rezavé vodě. Voda s blátem stříká všemi směry, když se Niva ponořila do té rezavé masy. Škoda jen, že to nikdo nenafilmoval, nebo alespoň neudělal fotografii.

    Děti z tábora nám fandí a k našemu překvapení některé z nich jsou Čech.

    U vstupní brány do rezervace stál opět maldík, ale již bez piva, i “side-car” stál na jiném místě, než ráno, takže se potvrdily naše dohady, zda je ještě funkční.
 

    Uprostřed veliké louže, kterou jsme ráno popisovali, už nebylo ani památky po nasypané haldě kamení. Vyježděné koleje od nákladních aut se navečer skryly pod hladinu, která zjevně od rána stoupla.